recenze
Recenze ke koncertu 11.9. 2009)
U příležitosti 130. výročí založení vysokomýtského Gymnázia zavítal toho pátečního večera do Šemberova divadla Bohemian Symphony Orchestra Prague, aby se svým dirigentem Davidem Lukášem a letohradským smíšeným pěveckým sborem Familia Cantorum důstojným způsobem připomenul ne zrovna kulaté výročí tohoto úctyhodného ústavu. Již teď nutno zdůraznit, že se onen záměr oboustranně navýsost vydařil....
Znám Davida od sedmi let. Aby bylo jasno – od jeho sedmi let. Do mého kantorského a muzikantského života se vloudil ovšem o něco málo později, když jsem se na druhém stupni základní školy stal jeho třídním učitelem. Jeho hudební směřování jsem pozorně sledoval i v Litomyšlském symfonickém orchestru, kde několik let hrával na postu houslí. Již tenkrát mi bylo známo, že píše své první skladbičky a skladby, již tehdy jsem věděl o tom, že sní o dráze profesionálního dirigenta.
Když pak začal na konzervatoři v Pardubicích a později v Praze dirigentské řemeslo studovat, ztratil se mi z dohledu. Na chviličku se vynořil v roce 2001, když coby hostující dirigent stanul před Litomyšlským symfonickým orchestrem, aby s ním provedl svoji skladbu – Rapsodii pro orchestr. Už tenkrát nesměle naznačil své možnosti. Občas jsme se potom náhodně potkávali, občas spolu prohodili slovíčko, až přišel zmíněný pátek 11. září. Ten večer se vysokomýtskému publiku představil mladý dirigent, který přesvědčil o svém talentu i nesporných kvalitách.
Zpět ke koncertu samotnému. V jeho úvodní části zazněl Koncert pro klavír a orchestr A dur Wolfganga Amadea Mozarta. O autorovi samotném povídat netřeba. Pojďme raději pochválit sólistu. Klavírní part s jistotou, noblesou a pravou mozartovskou elegancí přednesl Vlastimil Jurčík. I on náleží k těm nejzdařilejším „produktům“ vysokomýtské Základní umělecké školy, i on přesvědčivě dokázal svou šikovnost a jedinečnou muzikálnost. Vlasta vystavěl „svého“ Mozarta s naprostou samozřejmostí. Hravost, lehkost a jiskřivost první a zejména závěrečné rondové věty kontrastovaly – tak jak to má být – se zádumčivostí a snad i jakousi utajovanou bolestí věty druhé. Orchestr se při doprovodu sólisty vyznamenával, celkový dojem vyzněl nadmíru příjemně, decentně a vyrovnaně. Citlivému uchu nevadila proto ani občasná drobná „upísknutí“ v dechové sekci.
Druhá půle koncertu znamenala opravdový vrchol. Přesvědčivý orchestr (dechová sekce tentokrát bez jediné chybičky, vynikající trombóny), výborný letohradský sbor posílený o několik mohykánů z místního Otakara (škoda, že byl až příliš utopený v hloubce jeviště), znamenití sólisté a dokonale připravený dirigent nabídli publiku nefalšovaný zážitek. Mozartovo Requiem se vždy ukazuje jako spolehlivý barometr kvality všech účinkujících. Dirigent z muzikantů i zpěváků v tom nejlepším slova smyslu „vyždímal“ vše, co k této monumentální skladbě neodmyslitelně patří – vědomí pomíjivosti lidského života, pochyby o sobě samých, naději, víru, ale i upřímnou bázeň z toho, co bude „potom“, majestátní odevzdání se do rukou Boží Prozřetelnosti.
Opravdové mrazení jsem pocítil v samotném závěru. V posledním akordu, jenž ve většině verzí graduje do mohutného fortissima, zavelel dirigent k pravému opaku. Dlouze, táhle se ztrácel v nekonečném decrescendu. Účinek byl dokonalý. Snad i tímto způsobem chtěl dirigent naznačit zákonité směřování každého z nás k fyzickému zániku a pak snad kamsi na věčnost. Tam, kdesi v dálce …
Co dodat na závěr? Sluší se poděkovat všem účinkujícím, Davidovi a Vlastovi popřát navíc mnoho zdaru v dalším hudebním počínání. Myslím, že se o jejich muzikantskou budoucnost bát nemusíme. Oni už zřejmě dobře vědí, jak s ní naložit.
Jan Šula, Vysokomýtský zpravodaj 10/2009
Recenze ke koncertu 13.11.2008
"....Na koncertě zazněly dvě koncertantní skladby pro sólový nástroj se smyčcovým orchestrem a tři kompozice pro samotné smyčce. Nutno říci, že Talichův komorní orchestr pod vedením pozoruhodného a energického dirigenta Davida Lukáše se na dobrém vyznění skladeb podepsal přinejmenším stejným dílem jako tvůrci sami, jelikož v počtu pět prvních, čtvero druhých houslí, tři violy, tři violoncella a jeden kontrabas se linul z pódia zvuk, jaký jsem v Praze neslyšel od mnohem početnějších těles. Byl to až strhující pocit vidět také hráče u druhých pultů hrát s neskrývaným potěšením celou délkou smyčce a tvořit krásně vystavěné fráze společně jako jeden hráč. Jak už bylo vysloveno v mé první recenzi z 3. 11. - na výběru interpretů si pořadatelé DSH dávají vskutku záležet...."
František Lukáš, www.atemporevue.cz, Hudební rozhledy